Rozmlouvání člověka se smrtí

Námět na dušičkové rozjímání nad básní z druhé poloviny 15. století:

Divnés ty, Smrti, strašidlo: 
vědouc, že mám zde ctné bydlo 
nic sobě mne nešanuješ 
a všeho mne zbaviti chceš. 
Ano všeho dobrého dosti, 
jídla, pití bez lačnosti, 
spižírny plné i stodoly, 
a na dvoře tučné voly, 
šatstva v komorách, peněz v truhlách 
a co na zemi, na dědinách – 
mám pak ode všeho jíti 
a ničím toho nepožíti? 
Měj nade mnou slitování, 
šanuj mého urození, 
cti aspoň mé veliké rody, 
ber sobě ty chlapské rody, 
však máš dosti lidí jiných, 
chudých, nuzných, slepých, chromých, 
povol sobě s takovými, 
s starými a s nemocnými, 
pomoz jim z té bídy, psoty, 
z chudoby z ze roboty 
a mne nechej na pokoji, 
toť já tobě přikazuji. 

Rozumím, Člověče, tvé hrdosti, 
že nemiluješ spravedlnosti. 
Chceš mně dary oslepiti 
a od pravdy odhroziti. 
ať bych tak škodně bloudila 
a po osobách soudila, 
utiskujíc chudého 
a šanujíc bohatého, 
jakož vy tak v světě činíte, 
neb se Boha nebojíte. 
Já mám spravedlivá práva, 
jež jsou mi od Boha dána, 
abych také bohatému 
činila jako chudému 
touž měrou urozenému 
měřila jako sprostnému, 
nevybírajíc škaredého, 
vzala též výtečného, 
též starého jako mladého 
nemocného neb zdravého, 
tak statečného hrdinu 
jako shnilého šedinu. 
Znám každého chvíli i čas, 
neuč mne tomu žádný z vás. 
Vím každého kdy hledati, 
pokud má na světě trvati. 
Proto hleď mne v každé chvíli, 
v kteroužkoli přivandruji, 
i ty také se nedvoře 
otevři mi spíše dveře. 

Ó, jaks přeukrutná Smrti, 
pohleď aspoň na ty děti, 
krásné, mladé a zdařilé, 
a mně příliš velmi milé. 
Nečiň mi takých zármutků 
a z dětí nedělej sirotků. 
Komu je mám poručiti? 
Zdali je mohu s sebou vzíti? 
Ostanou v sirobě, v psotě, 
a to, Smrti, všechno pro tě. 
Pohleď i na tu ctnou paní, 
mého domu hospodyni, 
krásnou,věrnou a mně milou, 
nezarmucuj ji tak těžce, 
ať její nezemdlí srdce. 
Komu se již víc utěší, 
když se mnou příbytek zruší? 

Nermuť se, Člověče, pro to, 
však já často činívám to, 
že i milé různě dělím 
a strany obě smutnými učiním: 
otce od dětí, od ženy jsou muži, 
od přátel jiných i od zboží. 
A to já proto činívám, 
neb na vás hovadnost vídám, 
že se příliš milujete, 
nad Boha sobě přejete. 
Lakomíval jsi pro své děti 
a nedbals jich k Bohu vésti, 
proto ty jich již oželej 
a ke mně se přece stěhuj, 
neb dětem otec zůstane: 
Bůh, jenž o ně věrně stane, 
jenž sirotky má v paměti, 
budou-li ho držeti. 
I ženy jest opykati 
a od ní ne se v zemi bráti, 
s níž jsi své libosti míval 
a nad Bohas ji miloval, 
kochaje se v jejím těle 
nedbals svého spasitele, 
nepomněl jsi na smrt, na mě, 
že velmi nevražím na ně, 
kteří se příliš milují, 
ve zlém sobě povolují. 
Přicházím k nim v nelibý čas 
a zbořuji jich libý kvas. 
Také se žena neztratí, 
ač se pak na čas zarmoutí; 
vyprovodíc tě do hrobu, 
najde sobě hned svou dobu. 
Dokud jsi v domu na marách, 
dotud mívá smutek i strach, 
kvílí, pláče i omdlévá, 
lomí rukama, líbá, objímá, 
stará se a stýská sobě 
chtíce s tebou ležet v hrobě. 
A když tě odnesou z očí, 
hned jí mysl jinak zatočí, 
zapomenouc umrlého 
oblíbí sobě živého. 

Ještě, Smrti, prosím za to 
a slibuji věrně toto, 
že již chci jinak živ býti 
a na tě vždy paměť míti. 
Neber mne tak náhle, vskok, 
ponech mně ještě aspoň rok, 
neb se polepšiti míním, 
zlý život v dobrý proměním. 
Poznám svého stvořitele 
abych pak skonal vesele. 
A ty, Smrti, kdyžto přijdeš, 
což jest tvého, si pak vezmeš; 
nepospíchej ještě velmi, 
ale ber mne za rukojmí; 
chci rád po málu platiti, 
nechtěj na mne tak kvapiti. 

Slibem se blázni spravují, 
ale moudří se kárají. 
Slýchala jsem dosti toho, 
že jsou slibovali mnoho 
tehdy, kdy jsem já zaklepala 
a svůj strach na ně pustila, 
že slíbili se polepšiti, 
aby mne mohli uniknouti; 
a když jsou z mých rukou vyšli, 
zase ve své mrzkosti vešli, 
co slíbili, nedodrželi 
a ze mne posměchy měli. 
Proto já již slibům vašim 
tím méně věřiti musím, 
a nedbajíc vašich slibů, 
ukrátím vašich životů.  

Zdroj:
https://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/306-schuzka-predmesti-evropy–1174735